Na tento svět jsme přišli proto, abychom byli šťastní a radovali se ze života. Místo radosti a štěstí jsou ale velmi často naší každodenní realitou pocity vyčerpání, hořkosti a zklamání. Co nám stojí v cestě?
Jako děti se naučíme, že naši rodiči, prarodiči a učitelé chválí a preferují určité typy chování. Dobré známky, pořádek v dětském pokoji, dodržování pravidel či dochvilnost nám získávají pozitivní pozornost, pochvalu či jinou odměnu.
Vše je v pořádku, pokud bez ohledu na naše chování dostáváme od našich blízkých dostatek signálů, že jsme neustále bezpodmínečně milováni. V opačném případě si pravděpodobně vytvoříme nejrůznější omezující přesvědčení, která dříve či později začnou sabotovat naše štěstí:
- Štěstí získám tvrdou prací
Tento nejběžnější omezující myšlenkový vzorec, týkající se zdroje našeho štěstí, je často příčinou toho, že se z nás stanou workoholici. V naší mysli je zakořeněno, že musíme nejdříve pracovat a splnit vše, oč jsme požádáni (a často i to, o co požádáni nejsme) a teprve pak máme nárok užít si radosti a šťastného života.
Problém tohoto pojetí je v tom, že práce doslova nikdy nekončí. Jakmile je splněn jeden seznam povinností, objeví se další. Neustále cítíme tlak dělat víc a víc, abychom získali nárok na to být šťastní.
Když povýšíme naši práci, ať už je jakkoli důležitá, na hlavní zdroj naší hodnoty jako člověka, tak nám nikdy nezbyde patřičný čas a energie na prosté životní radosti, jako je procházka v přírodě nebo sledování západu slunce, na naši rodinu či přátele. Místo tvrdě vydřeného štěstí často cítíme prázdnotu a vyčerpanost.
2. Štěstí je výsledkem mé dokonalosti
Jedno přísloví říká: „Neexistují šťastní perfekcionisté“ a je to, bohužel, pravda. Přesvědčení, že vše, co děláme či říkáme, musí být stále na 100% perfektní, je jedno z nejškodlivějších pro naše osobní štěstí.
Snaha vyhnout se sebemenší chybě za každou cenu, vždy splnit všechny povinnosti, odpovědět na každý e -mail a nikdy nepřijít pozdě na schůzku obvykle vytváří enormní tlak, který se dříve či později stane hlavní překážkou šťastného života.
Když dovolíme, aby náš život řídil strach z kritiky ostatních za případné nedokonalosti, stáváme se sami svými nepřáteli. Nemůžeme se vlastně nikdy uvolnit a být sami sebou. Naše neustálé sebevyhodnocování a sebekritika jsou tak silné, že zůstává velmi málo prostoru pro pocit spokojenosti a štěstí.
3. Štěstí je odměnou za mé utrpení
Když je naše mysl naprogramována tak, že musíme trpět, abychom si zasloužili štěstí, tak je náš život často plný nezdravého sebeobětování, trápení a potíží.
Víra, že obětováním svého štěstí učiníme šťastnými druhé, nás udržuje v nezdravých vztazích. Necháváme se zneužívat, potřeby druhých vždy klademe na první místo a málokdy si dovolíme jít za našimi vlastními sny. Nikdy si nestěžujeme, neříkáme co chceme, nežádáme o pomoc v přesvědčení, že naše štěstí by bylo sobecké.
A přitom naše rozhodnutí trpět je tak často dobře míněno. Věříme, že je to tak správně a často zcela přehlížíme nesmírnou zášť a smutek, které se v nás hromadí.
Tajemství šťastného života spočívá v tom, že nahradíme naše omezující přesvědčení, sabotující štěstí, takovými přesvědčeními, která aktivují naši vnitřní schopnost vytvářet štastný život.
Zde jsou uvedeny příklady takových pozitivních přesvědčení :
- Jsem dobrý člověk.
- K tomu, abych byl šťastný, nemusím trpět.
- Má hodnota není dána mými chybami.
- Nemusím nic udělat, abych byl šťastný. Mám právo, jako všichni ostatní, být šťastný.
- Všichni mají prospěch z mého štěstí. Můj šťatný život je můj dar světu.
- Být šťastný je hlavním smyslem mého života.
- Svým štěstím činím svět lepším.
- Mám se rád takový, jaký jsem.
This post is also available in: English
