Zkoušeli jste si někdy přestavit, jaké to je žít v úplně tmě? Nevidět vůbec nic… Tedy být nevidomý. Přiznávám, že já jsem se nad tím nikdy moc nezamýšlela.

Věděla jsem, že jsou lidé, kteří nemají zrak, a že jejich život je diametrálně odlišný od toho mého. Ale jak přesně, to jsem si nedokázala představit.

Díky dvou hodinách strávených v úplně tmě v Kavárně Potmě jsem si to vyzkoušela. Úplnou tmu. Neschopnost se zorientovat v neznámém prostoru bez pomoci, bez průvodce. Usednout na židli, kterou nevidím. Komunikovat se servírkou, kterou nevidím a ona nevidí mne. Nalít mléko do kávy, kterou nevidím. Sníst hruškovou zmrzlinu, kterou nevidím a nikdy nebudu vědět, jakou měla barvu.

Moje rozhodnutí vstoupit do Kavárny Potmě (charitativní projekt nadace Světluška) bylo velmi spontánní. Od chvíle, kdy jsem tuto mobilní kavárnu uviděla na Náměstí Republiky až do okamžiku, kdy jsem v „lidském vláčku“ spolu se dvěma dalšími návštěvníku a nevidomým průvodcem Michalem vstupovala do tmy, uplynulo pouhých 10 minut. Zkrátka jsem věděla, že tuto zkušenost potřebuji. Že se tam něco v té kavárně dozvím.

Vstup do tmy – emoce a hluk

Prakticky ihned po vstupu do kavárny, ještě v tom tzv. vláčku, ve kterém jsme se drželi za levé rameno a náš průvodce nás tmou přiváděl k našemu stolu, se mi vehnaly slzy do očí. Nebylo to strachem nebo nekomfortem ze tmy. Bylo to z uvědomění si, co to je tma a že v ní někteří lidé žijí celý život. V dnešním „osvětleném“ světě máme jen velmi omezené možnosti, jak být v úplné tmě. Opravdu úplné, stroprocentní tmě. Žádný stín. Žádný zablesk světla nebo odlesk bílé stěny. ÚPLNÁ ČERNOČERNÁ TMA.

Překvapilo mě, že v kavárně byl celkem hluk. Mnoho hostů se docela hlasitě bavilo a smálo. Možná, že jsem vnímala sluchem více, než normálně, protože oči nic neviděly. Já jsem naopak neměla vůbec žádnou potřebu mluvit. I když jsem seděla u stolu s dalšími dvěma lidmi a tma mne zvláštním způsobem spojovala s celým světem, cítila jsem, jak se nořím do svého vnitřního světa.

Anděl jménem Katka

A pak přišel anděl. Jmenoval se Katka a byla to servírka přidělená k našemu stolu.

Vysvětlila nám způsob objednávání a za malou chvilku nám přinesla kávu a mně také pomerančový džus. Cítila jsem její ruku, kterou mi mé nápoje přisunula k mé ruce.

Výzvou se stalo otevření mlíčka v malém plastovém kelímku a nalítí do šálku s kávou, ale zvládla jsem to bez pocintání. Objednala jsem si také hruškovou zmrzlinu a sníst ji už byl větší oříšek. Jak začala zmrzlina měknout, tak jsem měla strach, ze mi ze lžičky někam upadne a tak jsem jedla s kelímkem prakticky u pusy.      

Nikdy se nedozvím, jak dívka Katka, jejíž ruky jsem se několikrát dotkla, vlastně vypadá. Má blonďaté nebo černé vlasy? Dlouhé nebo krátké? Vím jen, že byla velmi milá, velmi zdatná jako servírka a působila radostně a vyrovnaně.  Slyšela jsem její hlas, jak se přibližoval a  vzdalovat k našemu stolu a jak obsluhovala ostatní hosty, kteří na ni volali. Byla tam, a zároveň nebyla. Neviděla jsem ji. Ale její energie se mnou zůstává. Opravdický anděl.

Návrat do dělohy

Po nějaké chvíli už jsem si říkala, že bych odešla. Bylo ale nutné zavolat na Katku, aby dala vědet mému průvodci, a to jsem se z nějakého důvodu ostýchala. Zdálo se mi velmi zvláštní volat někam do prostoru, když nevím přesně, kde Katka je. 

A tak jsem se rozhodla ještě chvíli setrvat. A najednou slyším, jak někdo vedle u stolku, říká, že si případá jako v děloze. Nic není vidět, ale slyšet je všechno. To je ono! Kavárna Potmě opravdu simuluje dělohu. Když jste někde sami v noci v lese, nebo v tmavé jeskyni, tak je tam většinou klid. Tady ale byla černočerná tma a hluk. Ojedinělá kombinace samoty a společnosti. Chvílemi jsme začala mít pocit, ze se se mnou svět mírně houpe. 

Oči – tak samozřejmé, a tak vzácné   

Asi po dvou hodinách pobytu v kavárně jsem se ocitla znovu na světle. Mám to štěstí, že jsem ze světa úplné tmy mohla vyjít a znovu (a teď mnohem ostřeji) vnímat krásu světa – podívat se na sebe do zrcadla a vidět, jak vypadám. Prohlédnout si svou kabelku. Přijít večer domů, a přečíst si maily na počítači. Naprosto běžné aktivity, o kterých vůbec neuvažuji jako o něčem mimořádném. A přesto, bez mých očí by nebyly možné.

Mé drahé oči, mám vás ráda. A děkuji Vám, že mi tak skvěle sloužíte.  

A mé velké díky patří andělovi Katce, průvodci Michalovi a všem ostatním, kteří mi tento hluboký a oči otvírající zážitek zprostředkovali. Díky Vám se cítím silnější a také moudřejší.